Gramsci, Antonio (1891-1937) Italský společenský teoretik. Pocházel ze Sardinie z rodiny nižšího státního úředníka. Gramsci je považován za jednoho z nejvýraznějších marxistických myslitelÚ po MARXOVI. V dÚsledku své fysické deformace (měl hrb) a rodinnému skandálu (otec byl uvězněn pro korupci) prožil těžké dětství. Neštěstí však posílilo jeho vědecké sklony, takže v roce 1911 získal stipendium ke studiu na universitě v Turíně, kde se specializoval na lingvistiku. V roce 1913 vstoupil do Socialistické strany Itálie (PSI) a brzy začal pravidelně psát do stranických novin včetně Avanti. I když sám byl revolucionářem, opovrhoval "vědeckým" determinismem orthodoxmllo marxismu (viz MARXISMUS) a naopak obdivoval SORELŮV romantický aktivismus a CROCEHO novohegelovský "spiritualismus". Inspirován ruskou revolucí jako triumfem vÍ!le a moci nad ekonomickými okolnostmi, začal se aktivně účastnit politického života a stal se přední postavou vznikajícího hnutí továrních rad, jehož teorie byla rozpracována v stranickém týdeníku Ordine Nuovo během biennio rosso roku 1919-20.
Po první světové válce Itálie strádala vlivem vyčerpaného zemědělství, nekontrolovatelné inflace a masové nezaměstnanosti. Časté byly dělnické nepokoje, zvláště v severní Itálii, ale PSI i odbory namísto toho, aby revoluční náladu podporovaly, vyzývaly - ke Gramsciho zděšení - k rozvaze a opatrnosti. Tuto "zradu" připisoval faktu, že tradiční instituce dělnické třídy mají kořeny v kapitalistickém systému soutěže, a inklinují proto k respektování "pravidel hry" vnucených majetnými třídami. PSI například měla tendenci nechat se pohltit volebním bojem, odbory zase přijaly pohled na práci jako na zboží, které lze koupit a zaplatit. TovárIÚ rady naproti tomu byly schopny logiku kapitalismu přesáhnout, protože neztělesňovaly imperativy buržoasní zákonnosti, ale každodenní pracovní zkušenost proletariátu. Továrrúch rady by podle Gramsciho mohly posloužit trojímu účelu: pozvednutí dělnického sebevědomí a rozvoji iniciativy a solidarity; vytvoření systému "dvojí moci" na pracovišti omezeIÚm rozhodovací moci vlastm'KÍ!; a přípravě budoucího socialistického státu, v němž by si politickoadministrativIÚ funkce vykonávané do té doby buržoasIÚmi státrúmi orgány osvojily rady.
Záměrem nebylo obejít PSI a odbory, ale SIÚžit jejich význam. Prudký rust struktur továrrúch rad by byl "hlavIÚm hybatelem" revolučIÚho procesu. Změna by pošla "zdola".
Gramscimu se však nepodařilo vyřešit ústřední problém, jak smířit spontánnost s disciplinou a koordinací, nutnou pro revoluci. Po počátečních úspěších bylo hnutí rozloženo chytrou politikou "cukm a biče" špičkových italských prumyslníkÍ!, což Gramsciho vedlo - spolu s nebezpečím italského fašismu, které se v té době objevilo na horizontu - k odvržení teorie Ordine Nuovo a k přijetí mnohem orthodoxnějšího leninského přístupu (viz LENIN). V lednu 1921 pomáhal založit Komunistickou stranu Itálie a v roce 1924 se stal jejím generálním tajemníkem (a členem parlamentu). Dva roky poté byl uvězněn a až do své smrti v roce 1937 zÍ!stal vězněm Mussoliniho režimu. Ve vězeIÚ napsal své hlavní teoretické dílo - rozsáhlý soubor poznámek a esejÍ! (převážně nedokončených) - posmrtně vydané jako Zápisníky Z vězení (1929-35). Tímto dílem, jež je v podstatě výkladem Marxova myšlení, kladoucím dÍ!raz na reflektující lidský subjekt, si Gramsci vedle LUKÁCSE vydobyl rIÚStO jednoho z největších teoretikÍ! hegelovského marxismu.
Gramsciho Zápisníky, kromě toho, že se zabývají politikou a tilosofií, postihují celou škálu oblastí, mimo jiné socio-lingvistiku a literárIÚ kritiku. Jedním z jejich nejvíce ohromujících rysÍ! je zdrcující útok v podstatě na všechny axiomy DIALEKTICKÉHO MATERIALISMU. Podle Gramsciho názom Marx nechtěl hegelovskou Ideu nahradit Hmotou, ale přijímal prioritu výrobní organizace společnosti, která samozřejmě ztělesňuje vědomé lidské jednání. Oproti orthodoxním marxistÍJm odmítal pohled na člověka jako na pouhý hmotný objekt podřízený dialektickým zákonÍ!m, jež ovládají vnější svět přírody. Vyzdvihoval "subjektivní faktor", což ho vedlo k odmítnutí standardní marxistické víry, že poznání je pouhým pasivIÚm vsřebáváním hotového universa. ZdÚrazňoval, že uznáme-li aktivní a konstitutivIÚ roli poznávající mysli, bylo by chybou chápat marxismus jako vědecký popis "objektivní skutečnosti", tedy skutečnosti nezávislé na lidských záměrech a interpretacích. Platnost marxismu je podobně jako u jiných doktrin určena praxí, to znamená společenskými funkcemi, které vykonává. Ale protože pravda závisí na úspěšném zprostředkování skutečnosti (nikoli její reflexi) , musí se teorie neustále vyrovnávat s historicky se proměňující 'živou zkušeností. Těm, kdo marxismus proměnili v uzavřený systém nepřístupný skutečnosti, se Gramsci vysmíval.
Svým dÚrazem na "člověka-tvůrce" Gnunsci rozhodně odporoval teleologickým a fatalistickým pojetím marxismu, stanovujícím neměnné zákony určující společenský vývoj.
Zvláště odmítal názor, že osvobození člověka je nutným dÚsledkem vnitřní dynamiky kapitalismu. Tento determinismus pokládal nejen za omyl, ale za formu trestuhodného sebeobelhávání, kterým se marxisté vyhýbají své dějinné odpovědnosti. Ekonomický determinismus zároveň ztížil marxistický výklad trvání kapitalismu navzdory jeho rozporÚm.
Redukováním myšlení na "odraz" výrobního procesu podcenili Marxovi epigoni moc mýtÚ a idejí. Soudržnost moderní buržoasní společnosti vychází podle Gramsciho především z "hegemonie", to jest z duchovní a kulturní nadřazenosti vládnoucích tříd, jež prostřednictvím manipulace "občanskou společností" (mechanismy socializace, jako jsou média, církve, odbory) podstrkují ostatním své vlastní hodnoty a přesvědčení. Tímto pojetím se Gramsci zásadně oddělil od klasického marxistického "konfliktního" modelu kapitalistické společnosti, což ho pak dále vedlo k opravě leninistické revoluční strategie, považované tehdy za svatou. V zaostalých zemích, držených pohromadě kombinací apatie a násilí, je podle Gramsciho bolševický styl coup ďétat ještě přiměřený, ale na rozvinutém Západě, kde dělníci ochotně souhlasili s existujícími podmínkami, revoluce předpokládá proměnu vědomí mas, uskutečněnou prostřednictvím zdlouhavé "bitvy idejí" či "poziční války" (Gramsci měl rád vojenské metafory) v "občanské společnosti". Idea, že socialismus nevyhnutelně vzejde z popela kapitalismu, který je odsouzen ke zkáze, byla Gramscimu k smíchu a byl přesvědčen, že rozhodující bude ideologický boj. Proto se přel s marxisty a přesvědčoval je, aby přestali být posedlí ekonomikou a více se zaměřili na oblast kultury - na literaturu, mravní a filosofickou diskusi atd.
Přestože Gramsci nikdy nebyl zastáncem "parlamentní cesty" k socialismu, za svého duchovního předchÚdce ho považovali - a ne bezdÚvodně - představitelé EUROKOMUNISMU. Ve svých Zápiscích upřednostňuje přesvědčování, souhlas a doktrinální pružnost, což jsou základní prvky eurokomunistického kreda. To, co je však pro politické myslitele nejzajímavější, je jeho pojednávání o společenském řádu v kapitalismu. I když jeho teorie hegemonie nešťastně ignoruje ekonomické dÚvody, pro které dělnická třída přijala kapitalismus, je účinnou protilátkou vÚči běžným marxistickým tvrzením o vše prostupujícím třídním boji. JVF

odkazy
Gramsci, A.: Seleclio/1s from lIze Priso/1 NOlebooks, přel. Q. Hoare a G. NoweH Smith. Londýn: Lawrence & Wishart; New York: International Publishers, 197 I.
literatura Femia, I.V.: Gramsci's Polilical Thoughl. Oxford: Clarendon Press, 1981.